Příběh mého Centra: Vybudováno z prachu a s vůní Orientu

Mnoho z vás dnes vnímá moje Centrum jako oázu luxusu a klidu. Ale cesta k němu vedla přes rezavá okna staré fabriky, stěny plné plísně a neuvěřitelnou osobní dřinu. Nebyl to projekt na klíč – byl to můj sen, který jsem si doslova vydřela.

Moje ruce, můj koberec

Vzpomínám si na pokládku koberce. Plocha 440 qm znamenala obrovské, těžké role. Ta největší měla 4 metry na šířku a 20 metrů na délku – byla tak těžká, že se s ní skoro nedalo pohnout. Přesto jsem ji pokládala sama: centimetr po centimetru, nanášela jsem pásy lepidla a tu obrovskou váhu před sebou trpělivě rolovala, dokud celý sál nezískal svou tvář.

Handlování v Sýrii a Turecku

Aby byl Orient autentický, nechtěla jsem žádné náhražky. Jela jsem přímo ke zdroji. V Sýrii a Turecku jsem nakupovala lampy, látky a dekorace. Handlovala jsem o cenách jako rodilá orientálka – s respektem, ale neústupně.

Když jsem byla v Sýrii podruhé nakupovat vodní dýmky, majitel obchodu mě už znal a s úsměvem mi řekl: "Vyber si, které chceš, a zaplať mi tolik, kolik sama uznáš za vhodné." To byl pro mě ten největší důkaz, že toto místo stavím se správnou energií.

Více než jen studio

Investovala jsem do těchto prostor obrovské množství peněz, ale hlavně své srdce a sílu. Než jsem nalepila první zrcadlo, musela jsem stěny zbavit plísně a vydezinfikovat je aby se z toho stalo to luxusní Centrum orientálního tance, kde se každá kurzistka mohla cítit jako v pohádce Tisíce a jedné noci.

Bylo to místo s duší, kde se tanec potkává s příběhem odhodlání.